Amos a Boží olovnice

Byl jednou jeden velice zručný starý truhlař. Nedělal stoly, nábytek a rakve, nýbrž trámy, střechy a ze dřeva stavěl i celé dřevěné domy. Tímto se hlavně živil – stavbou domů. Byl to dobrý, spolehlivý a věrný zaměstnanec, který postavil desítky domů. Jednoho dne po čtyřiceti letech poctivé práce se vydal za svým šéfem a říká mu: "Chtěl bych kariéru ve firmě ukončit a být více času se svou ženou, dětmi a vnoučaty. Práce mi bude chybět, ale myslím, že nastal čas být plně s těmi, kteří jsou pro mě nejdůležitější". Šéfa pochopitelně mrzelo, že firma přijde o svého nejlepšího mistra. Proto řekl truhláři: "Šikovný mistr, jako ty, nám bude hodně chybět. Proto tě poslední krát pokorně poprosím o poslední laskavost vůči firmě. Postavil bys ještě jeden, poslední dům?"

Truhlař se mračil a moc se mu do toho nechtělo, ale co měl dělat? Přikývl a záhy se pustil do práce. Tak moc však během práce již toužil po slíbeném důchodu, že tuto stavbu naprosto odflákl: na trámy a výztuže zdí nepoužil to nejlepší dřevo, které si před tím osobně sám vybíral. Teď mu bylo jedno, jestli je dřevo špičkové kvality nebo levnější. Byl mu jedno, jestli zátěžová nosnost dřeva bude dokonce nad požadovanou normou nebo v normě. I terasa byla spíše průměrná.

Truhlař se s prací hodně honil. Dokončil ji dokonce o pár týdnů dřív, než jiné domy. Když svoji práci dokončil, dům stál, nebyl to však ani zdaleka jeden z takových domů, kterých postavil desítky naprosto zodpovědně jako mistr. Na dokončenou stavbu se přišel podívat jeho šéf. Dům vypadal vzhledově naprosto stejně jako jiné. Přesně jak z firemního katalogu. Přesto pod povrchem tomu tak nebylo.

Šéf vystoupil z auta a podešel k domu. Z kabely vytáhl papír a podával jej truhláři do ruky a praví: "Tímto ti daruji tento dům jako osobní dar za celá léta tvé výborné a poctivé práce. Užívej si v něm zasloužený odpočinek se svou rodinou."

Truhlař byl zaskočen i zahanben. Pomyslel si tiše: "Kdybych já jen věděl, že ten dům buduji pro sebe, postavil bych ho tak, jak všechny ostatní: z top materiálů a dle nejvyšších standardů mé práce."

Sestry a bratři, lidský život je jako tento dům a my jako stavaři. Den po dni každý z nás klade další řádek cihel na jedné z jeho zdí. Podobenství o stavitelích nás v Bibli upomíná na absolutně základní věc, na kterou si každý stavař musí dát pozor: základ – stavět na kameni nebo na písku.

Prorok Ámos a s ním i prorok Izajáš však dávají do popředí cosi jiného. Je to malinká nepatrná věc, a přesto je ke stavbě naprosto nezbytná: olovnice. Bylo to do hrotu zaostřené olověné nebo cínové závaží s jemným lankem. Stavitel jej zpustil podél zd,i aby viděl její rovnost nebo křivost. Se starobylou olovnicí byly postaveny obrovské stavby, paláce, dokonce vytesány kameny pro stavbu pyramid. Olovnice a pravoúhlé pravítko byli na každé stavbě tehdy nezbytným nástrojem.

Ve svém třetím vidění Amos vidí Boha, jak se postaví k napohled pevné vysoké zdi a jako stavitel zpustí olovnici. A hle, ihned se ukáže, že ta dokonalá vysoká zeď je křivá. Již dlouho nad touto stavbou křivou lidu království Izraele Bůh zavíral oči. Vždyť pouze Amos jej již 3x prosil, aby tu zeď přesto nezbořil, že prý ji lid sám rozebere a opraví. V tomto třetím vidění o olovnici Bůh říká Amosovi a Izraeli, že stačilo: zeď je již tak křivá, že Stavitel musí zasáhnout, strhnout ji a z toho co zbyde zbudovat novou.

Bible má několik výrazů pro olovnici. Amos byl prvním z biblických proroků a na jediném místě celé Bible nám zanechal ten nejstarší výraz pro olovnici: anakh – ze starobylého slovesného kmene, který znamená "narovnat".

Ta olovnice v Boží ruce je Boží Zákon, spravedlnost a sociální soucit. Když člověk staví zdi toho domu svého života s touto dobře kalibrovanou olovnicí, budou rovné a stavba pevná. Dům našeho života je ta poslední stavba, kterou každý člověk ve svém životě dokončí.

Na jakých základech bude stát? Jaké materiály se použijí. Jakým standardům ta má a tvá stavba bude vyhovovat? A jestli vůbec bude mít rovné zdi?

Těžko se to nám hříšným lidem hlídá. Stavíme rádi přesně tak jako ten truhlař: rychle, chvatně, dle vlastních projektů a mnohdy křivě.

Je děsivé slyšet od Boha: "Více jim neprominu. Zbořím ve tak, že nezůstane kamen na kameni". Bůh by to mohl udělat. A já vím, že jsem tak hříšný, že možná ani Ámosovy modlitby by mě nezachránily.

Židé měli 613 micvot : příkazů a zákazů od Boha. Když je svědomitě plní, teprve tehdy je ta zeď rovná. Je však nesmírně těžké nepadnout v 613 příkazech.

My, lidé nové smlouvy, máme od Pána pouze jediné přikázání: lásku. Nic víc a nic míň. Láska k Bohu je shrnutím všech povinností k Bohu a nebesům; láska k bližnímu je shrnutím všech povinností k lidem zde na zemi.

Toto – láska – je závažím té olovnice, kterou u naší zdi – u zdi lidí nové smlouvy dnes v ruce drží Bůh. A přesto jsou ty naše zdi mnohdy takové křivé, že se stydíme, když Bůh změří jejich rovnost. Někdy se nám to ani nelíbí a nemáme to vůbec rádi, když nám Bůh jasně ukazuje, že naše zeď je křivá. Lidé, kteří druhým připomínají, že Bůh tu olovnici v ruce přikládá i k jejich zdem života byli vždycky hodně neoblíbení: Jan Křtitel skončil v žaláři, Amos byl považován za spiklence proti králi, Eliáš byl pronásledován, Jeremiáše třeba hodili do cisterny a měl tam umřít, Zachariáše dokonce ukamenovali. Vše pouze za to, že poukazovali na tu Boží olovnici v jeho ruce.

Taková je lidská povaha, když se nařkne způsob, jakým stavíme dílo svého života. Taková je povaha má i tvá. Jsme pouze lidé. Možná se urazíme, možná si něco pomyslíme – ale v konečném měřítku záleží pouze na jediném: jestli naše zeď opravdu obstojí vůči Boží olovnici.

Když Bůh k naší zdi přiloží olovnici lásky, ihned víme v čem jsme pochybili a kde je ta naše zeď křivá. Mohl by ji zbořit a zpustošit. Místo toho – jak píše Pavel v dnešní epištole – jsme všichni svatí a bez úhony před jeho tváří. Jak je to možné? – Když Bůh svojí olovnicí lásky zjistí nerovnost na naší zdi, Kristova spravedlnost se vloží mezi naši zeď a olovnici a urovná naši nerovnosti.

S příměsí naděje a víry do malty kterou se staví zeď života a s nejlepší olovnicí pro rovné zdi, kterou je láska, a s Kristem zahlazujícím veškeré naše nerovnosti, se zdi nemusí bourat a stavět znovu. Když jednou tu stavbu dokončíme a Bůh stavitel se na dokončený dům našeho života přijde podívat, nemusíme se stydět jako ten truhlář. Bůh je ještě lepší, než ten láskyplný šéf z našeho příběhu: když naše dokončená stavba obstojí před jeho olovnicí a zrakem, daruje nám ten nejdokonalejší dům, který vlastními rukami pro své věrné zbudoval On sám.